Jako mají zdraví lidé životního partnera, žijí pohlavním životem a zakládají rodiny, tak chtějí životního partnera, pohlavní život s ním a založit rodinu také zdravotně postižení lidé. To je přece přirozené.
Určitě mnoho z vás ví, že podle zákona o zaměstnanosti mají firmy tuto povinnost: Zaměstnavatelé s více než 25 zaměstnanci v pracovním poměru jsou povinni zaměstnávat osoby se zdravotním postižením ve výši povinného podílu těchto osob na celkovém počtu zaměstnanců zaměstnavatele. Povinný podíl činí 4 procenta.
V této souvislosti jsem si vzpomněla na jednu příhodu: zazvonil u nás doručovatel pošty, měl doporučený dopis na naši adresu a ptal se mě, jestli umím psát. Mohla jsem říct tehdy tříletému synovci, aby převzetí podepsal. Říká se: „Kdo studuje, je pořád mladý.“ Myslím, že to je pravda, protože kdo neustále zapojuje mysl, cítí se fit.
Toto je hodně rozšířeno. Je možné, že někteří tělesně postižení lidé mají přidružené i mentální postižení. Ale není to u všech.
Někteří lidé mají ve zvyku mluvit se zdravotně postiženým člověkem jako s malým dítětem a dokonce mu tykají (nemyslím tykání mezi lidmi na vesnici, ve které se zdravotně postižení lidé narodili a žijí). Jako si každý zdravý člověk zaslouží slušné jednání, tak i zdravotně postižený člověk si takové jednání zaslouží. Proto pokud potkáte zdravotně postiženého člověka např. v obchodě a chcete se s ním bavit, prosím, netykejte mu a nehlaďte ho po hlavičce, to nemáme
V socialismu (před rokem 1989) se pro výchovu zdravotně postižených dětí preferovala ústavní péče, tudíž na ulici nebyli zdravotně postižení lidé moc vidět. S příchodem demokracie je preferována péče v rodině, což má pozitivní vliv na vývoj zdravotně postiženého dítěte. Péče o takové dítě v rodině se řeší individuálně, dítě se lépe vyvíjí, v rehabilitační péči bývají lepší výsledky.
