Příspěvek od Eva Havlíčková

Když to není náš příběh #nechbroukažít

Snad každý si občas přejeme, aby vše, nebo aspoň něco, bylo jinak. Je na nás, jak s tím naložíme. Buď je nám přáno a kombinací příznivých vnějších podmínek s vlastní houževnatostí se změna podaří, nebo se přání musí na nějaký čas založit do šuplíčku „zkusím to příště“. Pak jsou situace, kdy se můžeme stavět na hlavu a skálou stejně nepohneme, maximálně si u toho ještě ublížíme. Číst dál

Světlo majáku – naděje na moři i na pevnině

Plánujete letošní dovolenou a láká Vás konečně zažít něco nového? Nebo o sobě už víte, že milujete slanou náruč mořských vln, dobrodružství a odpočinek na palubě lodi? Že nepatříte ani do jedné skupiny a raději si užíváte námořnický design v pohodlí domova či sháníte dárek pro své blízké a přátele? Ať jste se našli v čemkoli z výše jmenovaného, následující řádky budou tou správnou inspirací právě pro Vás. Číst dál

Sevřít a nepustit! #nechbroukažít

Je to dávno, kdy jsem prožila třeba jen den bez bolesti. Někdy ji dokážu na pár chvil ignorovat, rozdýchat, rozchodit, někdy zaspat. Když už fyzické trápení trvá a vysiluje moc dlouho, přestěhuje se ta bolest i do duše. Tam se ji taky snažím ignorovat, rozdýchat, rozchodit, občas zaspat. Oba druhy bolesti pak ještě přesmát, přemluvit nebo přebrečet a překřičet. Rozmazlit se. Umoudřit se. Ještě raději přetavit v něco lepšího. Číst dál

Očista dočista #nechbroukažít

Venkovní teplota je chvílemi ještě na rukavice, ale kočičky jívových keřů zmítaných větrem vystrkují své sametové hlavičky z otvírajících se pupenů a ujišťují nás, že jaro je tu! Zlatavé sluneční paprsky deroucí se zpoza ocelově šedých mraků hladí po zimě bledou pleť a všichni doufáme, že si alergikovo peklo užijeme do sytosti a nepřehoupne se i letos rovnou do teplot plavkové sezony. Číst dál

Složit tak tělo, kde by se mu chtělo #nechbroukažít

Rej na nemocničních chodbách může někdy připomínat ples „zombíků“ svíjejících se v rytmu vlastního tepu a ozvěny klapotu podpatků kolemjdoucích. Někteří v civilu, jiní v erárních obřích županech, ze kterých zejména ženám většinou kouká snad jen hlava a hřbet ruky s již zavedenou kanylou. Číst dál

Přátelé chvátám, chvátám… #nechbroukažít

… nemám chvíli klid. Já tam, já tam dávno už měl být! Stěžoval si už před lety chvátající brouk Kvapník v Příbězích včelích medvídků.

Tehdy jsem ještě netušila, jak smutná realita to může být. Spěcháme totiž snad úplně všichni, vždy a za každou cenu. Za cenu zdraví, tělesného i duševního, na úkor radosti vlastní, i ostatních. Na obětní oltáře pak padají nejen sami spěchající, ale většina mezilidských vztahů, příjemné zážitky a čas. Ne ten, který neustále naháníme a stále nám chybí, ale ten, který tím vším blázněním, dnes snad již moderním trendem, zabijeme osobně a už docela. Číst dál

Ty jsi už zvyklá! #nechbroukažít

Cvičení dělá mistra. To je pravda, záleží však na druhu aktivity. Vždy lapnu po dechu, když v souvislosti s přibývajícími hospitalizacemi, operacemi, pokusy s trefováním se do správné léčby, novými diagnózami a prakticky nepřetržitým tápáním a rozbolavěním těla i duše, slyším rezolutní: „Tobě už to tak nepřijde, jsi přece (musíš být) dávno zvyklá!“ Snad by si z toho jeden mohl udělat kratochvíli a mít i potěšení! Číst dál