Tak já se teda namaluju, k sukni si natáhnu svetr a jdu. Lístek nesu, občanku taky. Naštěstí se do volební místnosti dostanu bez překážek, to vůbec není běžný. Při pohledu na rozdělení jmen si v duchu přeříkávám abecedu.

„Já vás tu nemám! Kde jste?“

Tady? Situační humor miluju, ale před komisemi jsem hned prkenná, tak radši jen tiše stojím. To a přílišná pozornost mě mění v kvádr, úplně cejtím, jak mi tuhnou nohy a ruce.

„Fakt tu nejste!“

Ve stresu mi ujede oko, což si paní odvedle vyloží jako výzvu. Občas se to hodí, teď do lejster koukají dvě.

Jauvajs! 

Žuchla jsem a dala si dardu do kolen. Zase. A neměla jsem k pádu žádnej důvod. Zase. 

Prostě už jsem nedokázala stát.

Čekám, až mě přejde bolest, nohy začnou mluvit s hlavou a já se budu moct postavit. Jako naschvál si vybavím motivační hesla a koučovací snahu být vědomě tady a teď. Přitom bych dala kdovíco, abych teď byla spíš támhle, třeba v obýváku na koberci. A klidně víc nevědomě, protože cítit ten vnitřní chaos, vydržet ho a neumět si pomoct je fakt mazec.

Prší, chladne, to chce romantiku. Klidně i ve filmech, i když tam je ta holčičí role kouzelně předvídatelná, občas dost neživotná a tou bezstarostností asi i návyková. Hlavní hrdinky vždycky ovládají nějakou kutilskou nebo kuchyňskou věc (vrtačka, sekáček, jogurtovač) a vypadají přitom nenuceně sexy i v drdolu a brejlích. Mají džíny s laclem, po ruce imbus i kladivo a zvládnou odvzdušnit topení. Nikdy k nim neleze nikdo pochybnej štelovat okna, opravovat myčku nebo odečítat vodoměr. A pokud jo, vyklube

To si takhle pročítám knihu o plavání a místo jednotlivých stylů se mi představí Igor. 

Odmalička byl churavej, rozešla se s ním holka. Měl chuť se jít utopit, ale zjistil, že voda má potenciál. Na bazéně potkal Ingrid, která krom prsou dala i znak, takže byla vývojově dál. Otevřela mu oči ohledně kraula a splynutí s hladinou. Vlnám i ženám je holt třeba se oddat, ne s nimi bojovat. Jen tak se dá životem proplouvat se ctí.

Přečetla jsem si autobiografii Wima Hofa Ledový muž.

Několikrát jsem měla nutkání knihu zaklapnout a zakopat, případně zamrazit, ale nebyla moje.

Potřebovala jsem vědět, co na Wimovi vlastně je. Proč na jeho metodu pořád odkazuje tolik chytrých lidí, když běžnej otužilec na Vltavě je aspoň pro mě mnohem uvěřitelnější, uvolněnější a dejchat určitě taky umí. Navíc je lokální. Do kuchyně a ložnice mu sice nevidím, zato vím, že z vody, ledu a zimy nemusí dělat nový náboženství. 

Vodě totiž stačí, že jste, jací jste, což se o Wimovi opravdu říct nedá.

„Tak snad půjdete dál!“ vyštěklo plexisklo. 

„Dobrý den,“ odpovím do místnosti a zkouším si nevyčítat, že mám ve zvyku nejdřív klepat. Rozhlídnu se, usadím a věci položím na zem.

„Nedávejte tu tašku pryč, doklady budete ještě potřebovat!“

Škoda, že tu nejsou luxfery, ty by mě tak nedirigovaly. Po chvíli rozeznám hlavu úřednice, co pro své povolání položí život. Ten můj teda určitě. 

„E-mail, nebo telefon?“

Na občanku? Ani jedno! „Prosím neuvádět.“

Tahám ze všech sil, ale zavřít fakt nejdou. Mým směrem se ani nehnou, a než najdu grif, bude po všem. To si nemůžu dovolit, mám to tak tak, chápete.

Kouknu doleva, doprava (nevím proč, asi podle detektivek) a aspoň přivřu. Pak zkouším položit nohy dostatečně pohodlně a nemít je ani v umyvadle, ani na toaleťáku. Říkejte mi sardinka.

Až vsedě zjišťuju, že dveře se nejen nezavírají, ale dokonce se samovolně otevírají. Pomaloučku, polehoučku, vytrvale. Snažím se to ignorovat a dokončit misi, jenže svěrače bez soukromí drží a nepustí. Na rozdíl od dveří, jestli nezrychlím, budou za chvíli dokořán.

V knihkupectví listuju populárně-naučnou knihou, co má na konci několik stran zdrojů včetně těch v angličtině. Nechám se tím trochu uchlácholit, než narazím na informaci, že „plavání je vhodné i pro lidi s infantilní cerebrální parézou“.

Vracím se pětkrát, odolám pokušení to cvaknout, protože sbírám inspiraci na citáty na hrob. Živě se vidím, jak coby redaktorka s infantilní cerebrální parézou děsím respondenty tričkem se štěňátky nebo nejnovější motorovou pilou, případně obojím. Takhle zní obrna světácky až hororově, chraň se, kdo můžeš.

„Ale neboj, jede tam metro, takže to dáš bez bariér.“ 

Někdy bych chtěla vidět lidem do hlavy. Vážně řekl právě tohle? 

„Počkej, proč myslíš, že v metru nejsou bariéry?“

„Hele, metro je na každým rohu, je dobře dostupný, dodělávají tam výtahy, jsou tam eskalátory a dobrý značení. Nástupiště jsou placatý, je tam koho se zeptat nebo poprosit o pomoc, ve stanici sedí dispečer. Navíc je metro rychlý a jezdí každou chvíli.“

Nedělá on v dopravním podniku? Nedělá… Můžu mu přiznat, že jsou stanice, co nedávám?