„Ale ty seš přece zvyklá!“
Dostávat k téhle větě korunu, je ze mě dávno rentiérka. Dám si nohy nahoru, vypnu telefon a konečně přečtu všechny knížky i časopisy, co jich tu mám. Na to bych si zvyknout uměla.
Jenže na předsudky ne.
I když ta událost, která vkročila do mého zahradničení, je letitá, hodně letitá, vybavuji si ji dodnes. Kamarád Zdeněk obhlížel pečlivě pár záhonků na minizahrádce u našeho domku. „Petrželku máš, pažitku, celer, nějaké ředkvičky, mrkev. Nikde ale nevidím libeček,“ prohlásil.
Dlouho se na něco těšíte, vymýšlíte nejrůznější volnočasové akce a ve výsledku všechny plány za pochodu překopáte nebo rovnou stornujete. Přesně s tímto nepříjemným scénářem se poslední dobou setkávám častěji než dřív, což mě samozřejmě netěší. Ať už jde o rušení účasti na kulturních akcích, sportovních aktivitách nebo pravidelných výletech za rodinou.
Vypadá to, že jsem skoro přestal fantazírovat. Že bych se plně zotavil? Bohužel ne, jen jsem prostě delší dobu nic nenapsal. Možná nebyl důvod ke stížnostem, nebo mě přemohla jiná naléhavější činnost. Kdoví?
A je to tu zas.
Než v buse dostanu jízdenku, není si kam sednout.
Umím si říct, jenže mi zrovna bylo tak hezky, že jsem s nikým mluvit nechtěla. Přitom vím, že sázet na to, že mě někdo zmerčí a zvedne se, je fakt loterie. Obzvlášť tam, kde má tři čtvrtě cestujících na hlavě kapuci, v uších sluchátka a oči přilepené na mobilu.
Miluji svůj domov. Miluji ho dokonce natolik, že z něj nerada odcházím. Pokaždé při odchodu zažívám úzkost z opouštění svého bezpečného přístavu.
A je to tu zas.
Další článek o člověku s handicapem, co se v každé druhé odpovědi tlemí a navrch má hravou přezdívku typu Knoflík, Kečup, Masařka nebo Sumec. Stejnou náladu jedou i fotky, na kterých Masařka zvesela poletuje po kavárnách a Sumec se s Kečupem noří do vln televizní zábavy. A protože to není jen tak, hodlají o tom napsat knihu. To teda bude trhák!
Potřebovala jsem na tiskovku, proto jsem žhavila drát. Takže už vím, kdo nestíhá, marodí, má jen jedno auto (proti dvěma nohám?) a všechno ho dere. A vůbec, proč to chci, vždyť fest sněží a mrzne. A klouže to každýmu.
No jo, no.
Nakonec se uvolil dlouholetej kamarád. Bylo vážně milý konečně nevysvětlovat a nepasovat se do rozvrhu tak, aby se dobrej skutek spáchal v rámci něčeho dalšího. I díky němu jsem nic nemusela rušit, i když moc nechybělo.
No ne, no.
Koukal na mě dost překvapeně.
Oceňuju, že netroubil, negestikuloval, jen se skrz sklo divil.
Asi začnu na prsou nosit výstražnou vestu s nápisem: „Short vehicle, don´t follow me!“ nebo hezky česky: „Nerušit, scházím bez vyzvání!“
Nedělá mi to radost, jenže někdy to jinak nejde.
Vím, že bych jako chodec měla jít výhradně po chodníku. Ten by z podstaty věci měl být vcelku, schůdnej, v rovině a bezpečnej, čili rozhodně klidnější a uhlazenější než silničky v zástavbách a okolí.
Jenže kdoví jestli. Mám totiž neodbytnej dojem, že o podvozek se lidi starají víc než o vlastní nohy.
„Ale Google píše, že obrna se s věkem nezhoršuje,“ sdělí mi s nadějí v hlase, a protože se právě protahuju, pošimrá mě zezadu na krku.
„Bfff!“ odpovím mu naprosto jednoznačně. Google rád kecá a na hrátky nemám kdy, dochází mi vzduch. Navíc si připadám šejdrem, jako bych měla jednu stranu těla kratší a širší zároveň.
„Takže si to taky myslíš? Nepřipadáš mi horší. Vlastně ani starší.“
Šmarjá, proč mi to říká teď, s hlavou mezi koleny? Až se zvednu, budu červená, rozcuchaná a udejchaná. Hotovej důkaz svěžesti, mladosti a krásy. „Hááááá,“ dostanu ze sebe důležitě, když konečně narovnám záda.
„Budeme zpívat? Hááááálí, belí, koně v zelí. A dál nevím, rudá Helí…“
