V minulých dnech jsme se stali svědky protestů za právo na potrat v Polsku. Když se toto téma řeší, lhostejno v jaké zemi, padá otázka, jestli si podporou tohoto práva my postižení nepodřezáváme pod sebou větev. V následujícím textu vysvětlím, proč tomu tak není.
V první řadě osvětlím svou pozici. Jsem autistka, která před několika lety dostala diagnózu obsedantně-kompulzivní poruchy. Jde o postižení, na která, pokud je mi známo, nelze přijít během těhotenství. Vycházím tedy z pozice člověka, kterého se interrupce kvůli postižení týkat nemohla. Je možné, že někdo např. s Downovým syndromem bude mít na věc jiný pohled, a pokud se rozhodne sepsat nebo natočit podobný esej, budu jedině ráda.
V diskusi o tématu potratů najdeme spoustu argumentů pro i proti, přičemž osobně souzním s oběma stranami. Ovšem k tomu, abych zastávala pozici obhájkyně interrupcí, mě vede jeden nejdůležitější argument: Argument tělesné autonomie.
Nikdo nemá mít právo za nás rozhodovat o našem těle. Nemůžeme druhým lidem svévolně odebírat části těla ani jim je přišívat. Stejně tak nemůžeme nikoho nutit, aby v sobě nosil zárodek či plod, který má potenciál stát se živým člověkem. Platí to samozřejmě i naopak: Nemůžeme nikoho nutit, aby se takového zárodku či plodu vzdával.
Existují obavy, že interrupce vedou ke zbavování se některých lidí s postižením. Hovoří se o tom nejčastěji v souvislosti právě s Downovým syndromem a jako příklad je udáván Island, kde je údajně nejnižší podíl lidí s tímto postižením v populaci. Ale týká se to samozřejmě i dalších postižení.
Jak jsem již výše uvedla, jsem pro zachování tělesné autonomie, tudíž se domnívám, že člověk má právo na potrat bez ohledu na to, jestli nechce porodit člověka s Downovým syndromem, modrookého blonďatého chlapečka nebo čtyřčata. Můžete si samozřejmě říci, že vy byste kvůli tomu na potrat nešli – a je samozřejmě vaše výsostné právo se kvůli tomu interrupci vyhnout. Na druhou stranu nemáte tělo osoby, která se k tomu naopak rozhodne, a proto je nefér ji od toho odrazovat.
V neposlední řadě je důležité si uvědomit, že omezení interrupcí by vlastně znamenalo zhoršení kvality života postižených lidí. Lidé s postižením intelektu jsou sedmkrát častěji oběťmi znásilnění než intaktní lidé. Osmdesát tři procent postižených žen se během života stane oběťmi znásilnění či zneužití. Pro některé lidi je z důvodu vlastního postižení těhotenství životně nebezpečné. Tyto osoby by neměly být nuceny k pokračování těhotenství, pokud si to samy nepřejí.
Interrupce je však vrchol ledovce. Pro nás jako společnost je důležité, abychom zajistili, že o nich nikdo nebude muset vůbec uvažovat. Potřebujeme dostupnou a kvalitní antikoncepci, sexuální výchovu, sociální pomoc pro lidi, kteří se ocitli v nouzi, a respekt k tělesné autonomii druhých. Pokud toho dosáhneme, nebude docházet k nechtěným těhotenstvím.
Foto: Pixabay
