Ráda hájím práva svá i ostatních, říká Sestra v akci, pomáhající pacientům s lupénkou

Gabriela Doleželová od dětství ve své rodině viděla, co je to lupénka – její maminka a babička tímto onemocněním trpěly. A jelikož ráda hájí práva nejen svá, ale i ostatních, rozhodla se těmto lidem pomoci. Ti se totiž setkávají s řadou nedorozumění a s odmítáním okolí. Gabriela zdůrazňuje, že lupénka není infekční. A to je jen jeden z mýtů, který se snaží vyvracet ve svém projektu Sestra v akci. V rámci Revenia funguje jako „krizová interventka“, kdy lidem po telefonu pomáhá s problémy spojenými s tímto onemocněním.

Gabriela se charakterizuje jako aktivní člověk, který jen tak neposedí. Už na vysoké škole měla proaktivní přístup k řešení problémů a neseděla s rukama v klíně. Když v rodině viděla, co lupénka obnáší, neváhala pacientům podat pomocnou ruku, ať už jako vystudovaná zdravotní sestra, telefonní operátorka v rámci projektu Sestra v akci, členka výboru SPAE, nebo jako organizátorka Puntíkového dne, jehož nultý ročník je plánován na letošní 29. říjen, což je zároveň Světový den psoriázy (World Psoriasis Day – WPD). V tento den si lidé, kteří chtějí upozornit na tuto problematiku, mají vzít oblečení nebo doplněk s puntíky, čímž dají okolí jasný signál, že vědí, jak toto onemocnění vypadá a že není infekční. Co to lupénka vlastně je?

Lupénka neboli psoriáza je autoimunitní onemocnění, kdy imunitní systém člověka napadá vlastní organismus a ničí tak i buňky tělu vlastní. Jde o zánětlivé chronické onemocnění s viditelnými projevy na kůži, které mnohdy postihuje i nehty a klouby, čemuž se říká psoriatická artritida, někdy také psoriatická nemoc. Psoriázu lze léčit, nikoli vyléčit. Nejčastěji se objevuje mezi 15. a 35. rokem života, ale jsou i dětští pacienti, kteří se s lupénkou potýkají třeba od dvou let. Na celém světě je 125 milionů lidí s tímto onemocněním, v České republice zhruba 200 000. Důležité je, že lupénka není infekční. „Čím více bude veřejnost o psoriáze vědět, tím méně bude docházet k trapným a dehonestujícím situacím jako vykázání z koupaliště, odmítnutí kadeřníkem a další nepochopení ze strany zdravých jedinců,“ říká Gabriela.

Jak vlastně vypadá její běžný pracovní den? Říká, že jde spíše o pracovní podvečery a večery, kdy je na telefonní lince k dispozici pacientům, jejich rodinným příslušníkům a těm, kteří řeší nějaký problém s lupénkou. Takový hovor může trvat chvíli, hodinu a někdy i čtyři hodiny. „Na rozdíl od lékařů mám na pacienty čas takřka neomezený, takže se mnou probírají i věci, na něž při běžném chodu ambulance není prostor, ale pacient je potřebuje řešit. V žádném případě nezasahuji do léčby, tu nechávám čistě na lékařích, to mi nepřísluší. Spíš řešíme předepisování lázní, podmínky pro získání invalidního důchodu, jak a kde o něj žádat, jaká jsou kritéria pro to, aby mohl pacient dostat biologickou léčbu, jak řešit situaci dítěte s psoriázou ve škole a další,“ upřesňuje zdravotní sestra. Mimo telefon se věnuje také přednáškové činnosti a účasti na konferencích a seminářích. Někdy rovněž nafotí nebo nakreslí nějaké cvičení, vymyslí hru nebo napíše článek.

Články přispěla i do Revenia, v nichž komentovala současnou situaci pandemie koronaviru. Ačkoliv se nyní dá lidem těžko dát nějaký instantní návod, Gabriela doporučuje plánovat a vytvořit si ke každému dni harmonogram, jeho strukturu. Člověk tak má nějaký pevný bod, o který se může v čase nejistoty opřít. „Osobně preferuji papírovou formu takzvaných to do listů. Člověk si napíše, co by měl, chtěl a mohl udělat, a pak to podle priorit řeší. V hlavě nosím tolik věcí, že si raději to, co mohu, píšu na papír nebo do diáře, je tak pravděpodobnější, že na něco nezapomenu,“ říká z vlastních zkušeností.

Ve volném čase se věnuje především rodině, nepohrdne však ani návštěvou divadla či sportem. Její velkou vášní je práce s dětmi. Od osmnácti let vedla jako lektor taneční přípravku a vyzkoušela různé funkce na dětských táborech, kam jezdí jako zdravotnice dosud. Během roku se setkává s dětmi při hodinách jumpingu a lekcích pro miminka a malé děti. „Pro práci s dětmi musí být člověk přirozený, respektive přirozeně trhlý, a to natolik, aby je zaujal, a ne zase tolik, aby odradil jejich rodiče. Při práci s dětmi se snažím být opravdová, neboť obzvlášť ty malé na to mají takový zvláštní radar, a když se před nimi člověk přetvařuje a není spontánní, často to vycítí a spolupráce vázne.“

Foto: archiv Gabriely Doleželové

Picture of Klára Šmejkalová

Klára Šmejkalová

Básnířka, fanda dobré literatury a japonských anime. Vystudovala jsem psychologii na Univerzitě Karlově v Praze. Psala jsem např. pro Mladou frontu nebo Hospodářské noviny, starala se o děti na psychiatrii nebo trénovala potkany v laboratoři. Mám diagnostikovanou schizofrenii a ráda bych jednou působila jako psycholožka.

Další články

Podpořte nás

Náš účet je:
115-5689490267/0100

Vězte, že veškeré finance půjdou na rozvoj projektů, které pomáhají lidem se znevýhodněním plnit si kariérní a životní sny. Inspirante je jedním z nich!

Udržitelnost a etika skupiny ČEZ