Začala jsem sledovat seriál 13 důvodů proč od Netflixu a nedávno se bavila s kamarádkou o tom, zda ústřední motiv sebevraždy hlavní hrdinky může nějak ovlivnit – především mladší – fanoušky. Zda to nebude mít stejný efekt jako po vydání románu Utrpení mladého Werthera, kdy byl pozorován masivní nárůst sebevražd. Na mě však seriál působil přesně opačně – stylem, který je vyprávěn a předkládán pozorovateli, ve mně vyvolává dojem jakési prevence proti sebevraždě. Během celého seriálu je totiž vyobrazeno utrpení rodičů sedmnáctileté Hannah a ostatních jejích blízkých a já si prostě říkám: „Ty jo, sebevražda je fakt hrozná.“ Jelikož jsem však psycholožka, musím sama sebe opravit a doplnit, že situace je mnohem složitější a trpícímu člověku by se mělo především naslouchat a jeho pocity nebagatelizovat. Přesto je nepopiratelné, že takový konec je pro přeživší vždy tragický.

Každá smrt je tragická a v naší společnosti se o ní stále málo mluví. Zákon o legalizaci eutanazie budí kontroverze a my upínáme svoji pozornost především na děti jako na naši budoucnost (pokud chcete mít na sítích co nejvíc lajků, přidejte fotku dítěte nebo psa). Neumíme se o smrti bavit. Neradi koukáme na chátrající těla a mozky seniorů, o jejich péči a domovech důchodců ani nemluvě. Odsouváme tento problém někam daleko, do rohu a soustředíme se na přítomnost plnou smyslových požitků a pracovních výkonů. Jen tak se totiž cítíme skutečně živí – v extrémech.

Ráda bych parafrázovala psychologa Abrahama Maslowa, respektive jeho dopis, v němž vypráví o svých pocitech ze srdeční příhody – ocitl se blízko smrti a uvažoval, zda by byl člověk, pokud by smrt neexistovala, schopen lásky. Jinými slovy říká, že vědomí naší smrtelnosti jde ruku v ruce s prožitkem lásky. A já říkám, že základem je komunikace a upřímnost. V dnešní době, kdy jsou informace každému dostupné, tak přesto – nebo právě proto –, že toho víme příliš, o každé nemoci hned po pěti vteřinách googlování – je důležité spolu komunikovat tváří v tvář o svých tužbách a obavách. Pro tuto dobu je totiž příznačný určitý strach ze smrti, její oddalování a soustředění se na hédonismus.

Foto: Pixabay

Klára Šmejkalová

Klára Šmejkalová

Básnířka, fanda dobré literatury a japonských anime. Vystudovala jsem psychologii na Univerzitě Karlově v Praze. Psala jsem např. pro Mladou frontu nebo Hospodářské noviny, starala se o děti na psychiatrii nebo trénovala potkany v laboratoři. Mám diagnostikovanou schizofrenii a ráda bych jednou působila jako psycholožka.

Další články

Podpořte nás

Náš účet je:
115-5689490267/0100

Vězte, že veškeré finance půjdou na rozvoj projektů, které pomáhají lidem se znevýhodněním plnit si kariérní a životní sny. Inspirante je jedním z nich!