minulém sloupku jsme mluvili o tom, jak těžké je přijmout handicap jako takový. Bez roztleskávání, trumfování nebo dávání postižení do divných souvislostí, které dělají z člověka s diagnózou plyšáka, rozesmáté tele, nebo bojovníka.

V podtextu toho všeho jako by bylo: „Promiňte, že jsem mezi vámi, ale nebojte, já jsem úžasnej, schopnej a naprosto samostatnej, vlastně o mně vůbec nebudete vědět“. Tomu věří on i vy, ovšem hned poté se ztratí na trase mezi zasedačkou a záchodem. Navigační hovor ve stylu: „Kde sakra jsi?!“ „Zjevně v hajzlu, nalevo je pisoár a napravo mejdlo“ vážným telekonferencím neprospívá. ☺

Když máte handicap, lidi kolem od vás zpravidla čekají ujištění, že s vámi nebudou problémy. Hlavně ve smyslu, že na ně nespadnete, neposlintáte je a nebudete berlema o podlahu mlátit moc nahlas. ☺ Kupodivu se má za to, že při vstupu nebo nástupu předložíte jednak lejstro, že tam vůbec můžete bejt, a také něco jako soupis toho, co a jak jednou provždy od lidí kolem budete potřebovat – pomoc na schodech, ve dveřích, s tácem, s kafem a vůbec. 

Tahle skrumáž nebude zohledňovat věk, stav, roční období ani aktuální síly, prostě se tak nějak vycucá z prstu, abyste kdyžtak za blbce byli jen vy, a ne ti zdraví okolo. ☺ Pokud zrovna budete chtít něco jinak, dozvíte se, že „to mi vadí taky, co s tím“, nebo „ty z toho naděláš, na schodech se bojí každej“ nebo moje nejoblíbenější „nene!“ (a doplňte libovolně – tohle nemůže bolet nikoho, ten obrubník je malej, vždyť na zemi je jen listí, noťas nosíme všichni…).

Integrace v tomhle pojetí znamená „my víme, že tu s námi jsi, ale prosím tě, nepřipomínej nám to“, případně „jsem vám vděčnej, že si mě tu necháte, takže se chovejte, jako bych tu nebyl“. ☺ No potěš! Integrace je přece proces s výhodami pro všechny, a ne že jedna strana vyzobe příspěvky, dotace a udělá si promo, zatímco druhá bude pro sichr zneviditelněná sedět v koutě. 

Těžko říct, kdy přesně se ve světě handicapu stal z vděčnosti prázdnej a veskrze vyděračskej argument. Máme 21. století, a já stále narážím na to, že se pro člověka s postižením něco narychlo uplácá a nedotáhne se to do konce. Přesto jaksi civilizace čeká, že za tu šišatou snahu budu imrvére neskonale vděčná. Za křivej nájezd a nerovnoměrný chodníky, za výtahy dva a půl kiláku od místa určení, za nové bezbariérové budovy, ve kterých jsou schody… 

Jenže tady opravdu neplatí, že je to lepší než drátem do oka. ☺ Je to podobnej nesmysl, jako byste miminko dali do kočárku, kterému chybí kolo a kus madla, nebo měli doma ledničku, co chladí jen v úterý, v březnu a na Silvestra. ☺ Nedotaženej a nedomyšlenej „projekt“ člověku s postižením vysloveně uškodí, protože mu připomene jeho vlastní diagnózu dost drsným způsobem.

Handicap s vděčností nemá co dělat. Jsme na vás v lecčems prostě závislí, tedy na tom, jestli budete ochotni nám pomoct. Normálně pomoct, ne s pocitem, že děláte něco navíc, za co se pak budem klanět k zemi. Nechcem být jen bytůstky, o které se někdo postará, a pak za to má frčky nebo lepší karmu. 

Dobře víme, kolik toho kdo pro nás dělá. Ale mezi tím a mezi vynucenou vděčností, že pro nás vůbec někdo něco dělá, je obrovskej rozdíl. 

A neznám jinou cestu, jak ho ukázat, než opakovat, že své by měli dělat i lidé bez handicapu. Nemusí jít o nic velkýho, stačí maličkosti nebo obyčejná ohleduplnost (která ve finále prospěje všem). Součástí toho je naučit se postižení brát úplně normálně v potaz. A přestat ho adorovat, bagatelizovat nebo ignorovat s tím, že je přece super, že si handicapu nikdo nevšímá.

Jenže neregistrovat a koukat se jinam fakt není totéž.

Foto: Pixabay

Helena Tutterová

Helena Tutterová

Píše sloupky s názvem Perplex ve městě, aby cupovala život s dětskou mozkovou obrnou a jinými naschvály. Nehodlá totiž jen opatrně našlapovat a lovit Božského přeskáče či jinou ortopedickou obuv. Prahne po životě na vysoké noze obklopena přáteli, knihami a kávou. Analogie s legendárním Sexem ve městě tak není vůbec náhodná. Miluje příběhy a humor mezi řádky, i proto pracuje v redakci magazínu Inspirante neziskovky Revenium. Věří v sílu ticha, přírody a kofeinu, propadá kouzlu divadelních a filmových scén a dojímají ji šťastné konce. Tajně tančí a sportuje, aby ji hned tak něco neuteklo a neskolilo. Hlavně ale proto, aby měla k často rozběhaným lidem blíž.

Další články

Podpořte nás

Náš účet je:
115-5689490267/0100

Vězte, že veškeré finance půjdou na rozvoj projektů, které pomáhají lidem se znevýhodněním plnit si kariérní a životní sny. Inspirante je jedním z nich!