Závislým lidem nepomůžeme, když budeme řešit problémy za ně

Share on facebook
Share on twitter
Share on linkedin
Share on email

Obecně prospěšná společnost Magdaléna, která se věnuje prevenci závislostí, léčbě závislých a poradenství pro jejich blízké, oslavila letos v listopadu 23. narozeniny. Jak vypadají její služby v době koronavirové pandemie a proč může být pro okolí obtížné rozpoznat alkoholismus svého blízkého? Na tyto a další otázky odpovídal Ondřej Sklenář, ředitel Magdalény.

Jak změnila koronakrize fungování Magdaleny, ať už z hlediska prevence, služeb pro závislé, nebo doléčování?

Magdaléna je velká organizace, která poskytuje široké spektrum služeb v oblasti prevence a léčby různých závislostí, a v každé té oblasti se koronakrize projevila jinak. Nejvíce se současná situace dotkla služeb primární prevence. Základem naší práce v prevenci je práce s dětmi, což je momentálně problematické vzhledem k tomu, že jsou školy stále z větší části uzavřeny. Snažíme se nějakým způsobem přejít do online prostředí a například prostřednictvím kanálu YouTube nebo pomocí Instagramu se školami navázat spolupráci. Uvidíme, jestli toho využijí, protože my jsme připraveni naše preventivní programy provádět přes internet. Léčebné programy fungují všechny, byť s různými omezeními. Co se týče pobytové léčby v našem komunitním zařízení v Mníšku pod Brdy, máme běžný provoz. Jinak to ani nejde; fungujeme tam dvacet čtyři hodin denně. Nyní máme 23 klientů, takže jsme v plném provozu. Na druhou stranu v ambulancích, kam docházejí stovky klientů, jsme přešli do částečného online režimu. To znamená, že klientům, kteří jsou v karanténě nebo nechtějí z různých důvodů přijet, poskytujeme intervence online nebo po telefonu. Tam, kde to možné je, nabízíme i osobní kontakt, za dodržení všech bezpečnostních opatření. Vzhledem k tomu, že naše ambulantní zařízení jsou zdravotnická, je jejich provoz samozřejmě zachován.

Myslíte si, že bude mít současná pandemie vliv na výskyt závislosti na alkoholu v české populaci?

Obávám se, že ano. Mnohem raději bych řekl, že ne, ale to bych si asi vymýšlel. My už jsme tento trend zaznamenali na jaře při první vlně a nyní při druhé vlně je to ještě intenzivnější. I když přesná čísla ještě nemáme, tak v našich ambulancích v Praze a ve Středočeském kraji je už vidět zvýšený zájem o léčbu a poradenství, a to téměř o čtvrtinu. O podobných zkušenostech referují i kolegové z jiných zařízení. Musím podotknout, že nejde jenom o alkohol, ale výrazně přibývá klientů, kteří mají problém s návykovými látkami. Koresponduje to s tím, co ukazují výzkumy na národní i evropské úrovni. Vyplývá z nich, že až téměř polovina populace má problémy se spánkem, úzkostné poruchy se zdvojnásobily a deprese ztrojnásobily. Je potřeba si uvědomit, že alkohol (ale i další návykové látky) bývá používán jako forma sebemedikace. Tedy „cítím nějaké problémy a není mi příjemně, tak sáhnu po skleničce“. Alkohol krátkodobě zmírní nepříjemné pocity, ale dlouhodobě velmi škodí, vzniká na něm závislost a posiluje úzkosti.

Domníváte se, že je to něco, co by se dalo v současnosti řešit na vládní úrovni?

Myslím, že je důležité, aby se souběžně s tím mluvilo i o tématu duševního zdraví, protože primárně se řeší fyzické zdraví, úmrtí atd. Samozřejmě to chápu, je třeba situaci řešit tady a teď a nemocnice jsou na hranici kapacit. Vedle toho však nesmíme zapomínat na duševní zdraví. Nepopiratelným faktem totiž je, že fyzická a duševní složka se vzájemně ovlivňují. Jak jsem již říkal, nárůst lidí, kteří se potýkají s různou formou závislosti, je alarmující a je to problém všech generací. Velkou roli v tom hraje strach: o ztrátu zaměstnání, o finance (a s nimi často spojené finanční problémy), obavy o sebe nebo o blízké… Je velmi důležité, aby právě ty organizace, které v současné době poskytují lidem podporu, měly samy finanční podporu od státu. Také je důležité podpořit psychoterapeuty, aby mohli provozovat své služby. Magdalény se to netýká, ale pokud psychoterapeut nepracuje ve zdravotnickém zařízení, nemůže nyní své služby poskytovat. V současné době to vnímám jako velký problém.

Když odhlédneme od koronaviru, jak se změnil přístup společnosti k různým závislostem ve srovnání s dobou před deseti nebo dvaceti lety?

Pokud se budeme bavit o péči o sebe sama a o své duševní zdraví, tak ta situace se pomalu zlepšuje. Nicméně přiznat, že jsem závislý a že mám problém s alkoholem, hracími automaty atd., je pro řadu lidí stále velmi složité. To se příliš nemění. Dotyčný svou závislost skrývá nebo tají před rodinou a před kolegy v práci, jednoduše proto, že se stydí. Nevím, jestli se to někdy změní, ale my se snažíme nabízet pomoc a mluvit o závislosti nahlas, aby závislí i jejich blízcí věděli, že pomoc existuje a že není daleko ani nedostupná, jak si často myslí. V České republice je síť míst, kam se člověk může obrátit. Řada takových služeb funguje v Magdaléně i anonymně a zcela bezpečně. Nemusíte nám ukazovat kartu pojištěnce, my si s vámi přesto sedneme ke stolu, vyslechneme vás a nabídneme vám možné cesty řešení.

Když jste předtím zmínil programy pro školy, hovořil jste o tom, jak jim nabízíte různá videa na YouTube. Myslíte si, že v prevenci mohou sehrát roli i influenceři a další osobnosti, na které se mohou mladí lidé naladit?

Myslím, že tam mohou sehrát svou roli a tuto oblast podpořit či doplnit. Ovšem programy pro prevenci rizikového chování, kam nepatří jen závislosti, ale i poruchy příjmu potravy, sebepoškozování nebo šikana, jsou odborně propracované, mají svoji metodiku a jsou schválené ministerstvem školství, takže to nemůže dělat každý. Na druhou stranu influenceři, zvlášť ti úspěšní, mohou některá témata otevírat a dávat vlastní zdravé příklady. Pokud někdo, kdo má vliv na druhé, žije sám zdravým životním stylem, může to dětem a mladým lidem pomoci. Jakákoliv prevence samozřejmě nemůže stát jen na zkušenostech známých lidí, ale faktem je, že preventivní programy a zkušenosti či životní styl influencerů se mohou vzájemně doplňovat.

Jaký je podle vás největší mýtus, který se týká léčby závislosti nebo pomoci závislému? Co děláme nejčastěji špatně, když se někdo z našich blízkých stane závislým?

To je výborná otázka. Nejrozšířenějším mýtem o závislosti na alkoholu je přesvědčení, že člověk se stává závislým až tehdy, když musí pít denně. Není tomu tak, je několik druhů závislosti. Hlavní kategorie alkoholismu jsou dvě. První skupinu tvoří lidé, kteří mají v určitých situacích zcela porušenou schopnost sebekontroly co do množství alkoholu. (Jdu na jedno pivo a nakonec se vrátím až druhý den). Druhou kategorii tvoří závislí, u nichž se alkohol stal nedílnou součástí života. Jsou sice s to kontrolovat dávky, ale nejsou schopni abstinence (jde o denní pití bez schopnosti zařadit den bez alkoholu). Je třeba si uvědomit, že alkoholik, který je schopen mezi jednotlivými alkoholovými excesy i několik týdnů abstinovat, může být ohrožen stejně jako člověk, který popíjí každodenně. Dalším mýtem, který se opakuje s železnou pravidelností v českých domácnostech, je pocit, že když za závislého člověka vyřeším jeho problémy, tak mu tím pomůžu. To znamená, že když má dluhy, zaplatím je, pokud má problémy v práci, půjdu se za něj přimluvit. Rodiny to dělají přirozeně, protože chtějí chránit svého blízkého, ale nedochází jim, že svým konáním ho udržují v závislosti. Když dělám jeden průšvih za druhým a někdo ho za mě vyřeší, vlastně nemám důvod s tím něco dělat, protože dluhy za mě někdo zaplatil, v práci se za mě přimluvil. Sice jsem přišel domů, pozvracel celý byt a něco rozmlátil, ale někdo to za mě uklidil. Ty následky tedy nejdou ke mně, ale k někomu jinému. Rodina tak paradoxně vytváří prostředí, v němž dotyčný může dál pít alkohol, brát drogy nebo cokoliv jiného. To je ten první okamžik, kdy říkáme: „Ano, je důležitá podpora, ale neřešte problémy a důsledky za závislého člověka. Je důležité, aby si uvědomil, že důsledky jeho konání jsou spojené s jeho závislostí.“

Kdy vlastně poznáme, že my nebo někdo z našich blízkých máme problémy se závislostí? Kdy už jde o závislost?

Rodina má často dlouho pocit, že ještě žádný problém nenastal, že jejich rodič, manžel(ka) nebo třeba syn ještě závislý není. Souvisí to s velkou tolerancí společnosti k alkoholu. Když se podíváme kolem sebe, vidíme, že kolegové pijí v práci při nějaké příležitosti alkohol, sousedé pořádají oslavy s alkoholem, rodinné oslavy se bez alkoholu obvykle neobejdou a podobně. I když nám není dobře, platí ve společnosti za „celkem běžné“ se alkoholu napít, aby se člověku ulevilo. Alkohol je zkrátka všude a právě to může často minimálně zčásti zakrýt rozvíjející se závislost některého člena rodiny. A kdy už jde o závislost? Jedna věc je samotné množství alkoholu. Doporučení Světové zdravotnické organizace je nula z hlediska bezpečné dávky, ale tam, kde ještě nejsou velké škody, jde o jednu skleničku denně maximálně, a to ne každý den. Minimálně dva dny v týdnu by člověk neměl alkohol pít vůbec. Závislost se vyvíjí zvolna a je to na ní také znát. Někdy si jí všimneme až po dlouhé době, například po několika letech, kdy se už vyskytnou problémy. Myslím, že největším znakem pro okolí je, když jedinec začne zanedbávat sám sebe, svoji práci nebo svoje koníčky a začne si čas nahrazovat alkoholem. Je ideální přijít co nejdřív, protože čím později závislý přijde, tím bývají následky větší. Je lepší přijít včas, kdy ještě nedošlo k rozvoji závislosti. Je potřeba si uvědomit, že nemáme jen dva extrémy, tj. abstinenci a závislost, ale máme škály, kdy např. hovoříme o rizikovém pití a závislost je až na konci této škály. Když za námi někdo přijde ve fázi rizikového nebo škodlivého pití, je to dobře a můžeme s tím něco dělat včas.

Jakou má Magdalena statistiku úspěšnosti léčby?

Naše statistika se různí v závislosti na typu programu. Nyní fungujeme 23 let a vznikli jsme jako terapeutická komunita v Mníšku pod Brdy. Pobytová léčba závislosti je nejintenzivnější forma léčby v České republice a trvá průměrně jeden rok. Tím, že je dlouhá a intenzivní, má většina lidí, která ji celou projde, velkou šanci abstinovat a vydržet to. Sedmi z deseti klientů se to povede, úspěšnost této léčby je tedy 70procentní. V ambulancích, kam člověk dochází zpravidla jednou až dvakrát týdně a dál bydlí doma a chodí do práce, je intenzita práce poměrně nižší a je tam i vyšší počet nedokončených léčeb, tzv. Drop out. V ambulancích se tedy úspěšnost pohybuje mezi 30 a 40 %.

Mají potom ambulantní služby smysl, když jejich úspěšnost nepřesahuje ani polovinu?

Rozhodně ano. Mají obrovský smysl, a to z mnoha důvodů. Jednak jsou finančně méně náročné pro stát, jednak jsou snadno dostupné. Jít se nechat na rok zavřít do léčebny znamená opustit rodinu, zaměstnání atd. To v mnoha případech není možné a ani namístě. Vezměte si, že spousta závislých má velké dluhy a musí je splácet. Kdyby šli do pobytové léčby, způsobili by si sekundárně další problémy. Takže ambulantní léčba je vždy první volbou a až ve chvíli, kdy nezafunguje, je možnost jít do pobytové léčby, která je intenzivnější a všestranně náročnější. Velkou výhodou ambulantní léčby je skutečnost, že pomoc nabízí nejen lidem závislým, ale i jejich blízkým. Často k nám přijde partner nebo partnerka, kteří už vyzkoušeli všechno a nevědí, kudy kam. Potřebují radu, ale také podporu sami pro sebe. Je důležité si uvědomit, že závislostí trpí celá rodina a i ta potřebuje podporu a terapii, což v Magdaléně také nabízíme.

Obecně prospěšná společnost Magdaléna je nestátní nezisková organizace, která se již více než 23 let komplexně věnuje léčbě a prevenci různých typů závislostí. Působí ve Středočeském kraji a Praze.
3500 dětí a mladých lidí projde každý rok preventivními programy Magdalény, o.p.s.
1500 klientů a jejich rodin se každoročně léčí v ambulancích a terapeutické komunitě Magdalény.
70 procent klientů absolventů terapeutické komunity dlouhodobě abstinuje.

Foto: archiv Ondřeje Sklenáře

Share on facebook
Share on twitter
Share on linkedin
Share on email
Ivana Recmanová

Ivana Recmanová

Pracuji v Reveniu jako redaktorka a zároveň působím na volné noze jako překladatelka, lektorka a mediální poradkyně. V letech 2018 - 2020 jsem byla členkou Poradního orgánu pro monitorování práv osob se zdravotním postižením zřízeném při úřadu veřejného ochránce práv. V minulosti jsem publikovala například v Deníku Referendum, Mladé frontě DNES, Alarmu nebo Novém prostoru. Jsem diagnostikovaná autistka. Ve volném čase se věnuji psaní poezie, cestování, hudbě a dobrovolnické činnosti pro Trans*parent a Amnesty International.

Další příspěvky autora

Podpořte nás

Náš účet je:
115-5689490267/0100

Vězte, že veškeré finance půjdou na rozvoj projektů, které pomáhají lidem se znevýhodněním plnit si kariérní a životní sny. Inspirante je jedním z nich!