Projekt Bellisek – tedy mladých žen s onkologickou diagnózou s názvem „Zpět do kondice“ – se opět rozběhl letos v květnu a byl naplánovaný až do října. Podmínkou účasti v tomto projektu bylo mít chuť a odhodlání sportovat. Nešlo o konkrétní druh sportu, ale prostě něco začít dělat, a to pravidelně. Zvyšovat si svoji fyzickou kondici, která léčbou i operací dostává zabrat. U někoho to může být běh, plavání, jóga, tanec, u někoho třeba pravidelná chůze nebo jízda na koni.
Začalo to nastavením osobního cíle na toto období. Třeba uplavat konkrétní vzdálenost, uběhnout 5 km v kuse, vylézt nějaký kopec, prostě cokoliv, co byla pro danou Bellisku výzva, čeho by ráda dosáhla. Nešlo o obtížnost či vzájemné poměřování, ale o to „zdvihnout se z gauče“ a zapojit se do pravidelných aktivit (pohyb tělu i po léčbě svědčí). A také o vzájemnou podporu a motivaci k pohybu. Ono totiž někdy tělo nechce nebo opravdu moc nemůže. Ale jde i o malé krůčky, které kondici nakonec pěkně posílí.
Vzájemná motivace probíhala sdílením příspěvků ve společné skupině na Facebooku s vlastními aktivitami. Ať už šlo o různé výšlapy, třeba i s dětmi, jízdu na online bruslích, běh – u někoho zprvu běh s chůzí, ale pak ta radost, když to byl pro některou osobák na 5 km bez prokládání chůzí! A to s během začínala jen pár set metrů. Pro úplně zdravého jedince takový výkon třeba nestojí za řeč, ale když se to podaří po operaci zhoubného nádoru, léčbě chemoterapiemi nebo radioterapií, je to ohromný úspěch a pocítíte OHROMNOU HRDOST na sebe i na svoje tělo!
Některé Bellisky se zúčastnily závodů Night run, Neon run. A ještě se na nich podílely na edukaci, jak si mají ženy pravidelně samovyšetřovat prsy. S ukázkou na tzv. Fantomu. Na něm je možnost názorně si vyzkoušet, jak to vypadá, když se nahmatají malé bouličky v prsou.
Skupině Zpět do kondice se díky výzvám pro jednotlivé měsíce, např. „pokořit“ jeden z nejznámějších treků světa Pacific Crest Trail (jehož délka činí 4 286 km), podařilo za pět měsíců zvládnout přes 27 000 kilometrů. Kolik báječných pocitů u toho prožily! A kde jsem se tam ocitla já? K mému potěšení mě Bellisky vzaly mezi sebe. Měla jsem na jejich expedicích několik přednášek a některé za mnou občas jezdí na konzultace.
Díky pandemii a přijatým opatřením se bohužel slavnostní vyhlášení nekonalo. Ani zajímavá přednáška k tématu zdravé stravy a zdravého života s Margit Slimákovou a povídání s horolezcem Davidem Fojtíkem. Ano, těšily jsme se. Ale celá společnost nyní žije jinak a musí vstřebávat změny. Za sebe mohu říct, že když mi přišel balíček s tričkem s nápisem Bellis na přední straně, Běžím za zdravá prsa na zádech a medaile projektu, udělalo mi to velkou radost! Vědomí, že jsme v tom společně a společně dokážeme překonávat výzvy, které se zdají zprvu nesplnitelné, to potěšilo a inspirovalo i na další období.
Mým cílem bylo se tohoto okamžiku dožít. A každý měsíc odchodit či odběhat 50 km. Řeknete si možná, co to je? To dá přece každý! Ale když absolvujete každé tři neděle chemoterapie, tělo se v tom letním vedru cítí jinak a ještě je slabší následkem léčby, může to být velká výzva splnit tento cíl každý měsíc. Navzájem jsme se však dokázaly motivovat. Někdy se přiznala jedna, že se nemůže tolik hýbat. Pak zase jiná čekala na nějaké vyšetření a bála se výsledků. Navzájem jsme se však krásně podporovaly. A hlavně inspirovaly k tomu, že když to alespoň trochu šlo, hýbaly jsme se. Překonávaly jsme nejen svoje možnosti, ale i svoji pohodlnost či svoje strachy. Pro dobrou věc! Pro SEBE. Pro ŽIVOT!
Foto: archiv Zuzky Nemčíkové
