Vždycky jsem si myslela, že když jste v nějakém projektu, tak o něm hodně víte. Vidíte do zákulisí a pozorujete cvrkot. Tolik moje mylná teorie. Praxe s Chvojkovými je úplně jiná. Oni si totiž pádí životem a celým rokem tak nějak samospádem. Věrni mottu „Šlápněte do pedálů“ do toho dupou jedna radost. A to ani nepotřebují kolo, zatím. Tenhle článek je tu tedy pro ty, co si chtějí všechno sesumírovat, prohlédnout fotky a nasát trochu atmosféry.

Jana, Honza, Terka, Sára, dva psi, jeden barák a slušně zapeklitej osud, do kterého se promítá dětská mozková obrna, Crohn, rakovina, nedostatek přístupného prostoru i financí. Zato humoru a sounáležitosti jsou v téhle rodině plný kýble. Možná je to i tím, kde Chvojkovi žijí, protože v Žebráku kolem sebe mají mraky lidí, co jim drží palce a různě jim vypomáhají, protože skvělá pověst a pokora jim dělají tu nejlepší reklamu.

Jediný zádrhel je v tom, že to Chvojkovi nechtějí nijak medializovat. Aby na někoho nezapomněli, taky neznají totožnost anebo jsou pověrčiví, a dokud v tom nebudou oběma nohama, tak nic nepoví. To je tedy pro redaktory výborná zpráva, ještě že budou ty fotky. 🙂

Proč šlapeme do pedálů?

Chvojkovi šli do projektu s tím, že se potřebují odrazit ode dna. Zdravotní stav manžela Honzy a dcery Terky neumožňuje Janě pracovat, respektive mít dlouhodobé a stabilní zaměstnání mimo domov a příjmy domácnosti jsou tak pod taktovkou českého sociálního systému. Vymetat drobné brigády nejde donekonečna, obzvlášť s obavami, že když člověk někde přešvihne limit, rázem přijde o všechno.

Honza je v uplatnění taky hodně limitovaný, navíc musí často absolvovat náročné lékařské zákroky. K tomu se všichni potřebují lépe zorientovat v papírech, tedy v chorobopisech i rozhodnutích o invalidním důchodu, mít dlouhodobou a systematickou lékařskou péči, co nebude tak roztříštěná, a navrch ještě pořešit bydlení a různá ulehčení v péči o Terezku.

Domluvená práce a stacionář

Jana tak po začátku projektu dostala několik nabídek a absolvovala pár přijímacích pohovorů, včetně návštěvy na hořovickém úřadu práce. Ujasnila si, že nechce pracovat s Terkou za zadkem, aby si taky vyčistila hlavu a přišla do jiného prostředí a došlo jí, že netouží podstupovat žádné rozbory vlastních vloh, protože vlastně už dávno ví, co a kde by chtěla dělat, jen se tomu zdráhá uvěřit. Takže od září přijme jednu nabídku, o které teď ještě nechce mluvit. Já taky ne, Chvojkovi by na mě pustili psy, ty své dva jezevčíky trhače. 🙂

K tomu bylo třeba upravit Terčin režim ve škole tak, aby měla méně hodin a aby také mohla na jeden celý den do stacionáře v Dobromysli, odkud se Janě po začátku projektu také ozvali. „Ve čtvrtek tam mají nejvíce akcí a Terezka prý celý kolektiv rozsvítila. Někdy mi chodí tak krásné zprávy od personálu, že jsem vyloženě dojatá,“ září pyšně Jana.

Dominový efekt a sbírkový účet

„Copak Terka, ta si poradí. Přejela své dva sponzory za to, že jí přispěli na vozík,“ směje se táta Honza s tím, že od doby, kdy má dcera vlastní električák, tak zdrhá, co to jde. „Jezdí se projet, krouží tady u Jednoty, vymetá kaluže. Taky tahala kamarádky na bruslích, až skončila vleže na zádech. Oznámila nám, že leží, kdybychom si teda nevšimli, tak jsme ji narovnali a hned frčela dál,“ popisuje nové zážitky Jana. „Bez nabíjení dá tak dva týdny, to je možností, má úplně novej svět!“

A jak dosáhla Terka na vozík? Jana se kdysi pídila, zda má na něj dcera nárok a dokonce si nechala jeden předvést a vyzkoušet, i když už s tím, že ho nezíská. Udělala si ale pár fotek, ty dala na Facebook a hned se jí ozvalo několik kamarádů a kamarádek, že by Terezce rádi přispěli. K tomu občas Chvojkovi nacházeli příjemné překvapení ve schránce nebo bez možnosti odmítnout dostali něco rovnou anonymně do ruky. Přispívat chtěli třeba i babičky v místním domově důchodců, kde se Jana občas mihla.

Na jaře se navíc ozvali další kamarádi, že zorganizují pro Terezku benefiční ples a na scénu vstoupilo také několik lidí z místního zastupitelstva, včetně pana starosty. Na druhý pokus se tak podařilo zřídit oficiální sbírkový účet, kam lze přispívat na Terezku. „Proto jsme si mohli dovolit pořídit Terezce električák, teď zvažujeme další doplňky a taky třeba speciální polohovací postel,“ říká dojatě tatínek Honza. Plány si pomalu plní, nedávno tak získali Chvojkovi pro dcerku vířivku, takže Terka skoro nevyleze z vody.

„Já jsem si ze samého rozesílání děkovných zpráv a vymýšlení různých poděkování málem uhnala zánět šlach,“ směje se Jana, „lidi tady jsou neuvěřitelný. Nechtějí bejt jmenovaný, nechtějí za to nic, jen ten pocit, že pomáhají. My jsme fakt vděční, tak nechceme, aby to jen tak zapadlo.“

A Honza dodává, že k němu se lidi hlásí i na ulici, akorát trochu marně, protože na rozdíl od společenské manželky moc o známých přehled nemá. Ale co, hlavně, že se ví o něm, tedy o Terezce. Ta bude na vlastním vozíku za chvilku pirát silnic. Skoro jako maminka.

Řidičák a odborníci

Ano, dalším zjevným posunem v projektu je to, že si Jana udělala řidičák. Doteď celou rodinu vozil tatínek Honza a Jana se řídit bála. „Po měsíci jsem se přestala děsit toho, že se nevyhnu a že je silnice moc úzká,” říká Jana a Honza hned doplňuje: „Takže teď jsem v každý zatáčce vepředu přilepenej na sklo.“ Jana si spolupráci s autoškolou Mikáska nemůže vynachválit, dokonce cituje několik pochvalných smsek od svého instruktora, což psi zaspali, já zapsala a Honza džentlmensky nekomentoval. Jana je ale právem na výsledek hrdá, otázky se učila do dvou do rána, Beroun už má projetej a dodržováním všech možných pravidel teď Honzu trochu škádlí.

Honza přitom tolik důvodů k radosti nemá, má za sebou čerstvě jednu operaci a chystá se s námi do IKEMu na kontrolu u odborníka. „Já jsem vždycky rád, když mi někdo celou tu věc podrobně vysvětlí, abych věděl, co a jak. Když tomu rozumím, hned se mi to líp snáší.”

Domácnost a bydlení

Co oba rodiče snáší s trochu pozvedlým obočím, je počínající puberta Sáry, kterou zdatně občas kopíruje i Terezka. „Do babyboxu je nenarvem, tak holt to přečkat,” směje se Honza. Holky se nedávno vrátily z tábora, a pokračující léto se chystají strávit ve vodě a na melounu.

No jo, léto, všude dobře, tak co doma. 🙂 I v otázce bydlení ale po začátku projektu zafungovala pověst Chvojkových a objevilo se několik možností, o těch ale psát nemám, protože co kdybych to zakřikla. Nicméně už na jaře se Reveniu ozvala paní Krejčová ze zastupitelstva Žebráku, která nyní „hlídá“ Chvojkovým sbírkový účet a i ve spoustě dalších věcí pomáhá, jak se dá a vnáší rozlítané Janě do života trochu systematičnosti.

Na všech frontách, přesto v klidu

Chvojkovi přiznávají, že mají teď hodně věcí rozjetých a nejistých a někdy jim není úplně jasné, kdo má udělat ten další krok a kdy. „To platí třeba právě v těch papírech, prohlídkách nebo v bydlení, ale celkově je reakce lidí kolem úžasná, pomáhají a podporují nás, kde se dá,” popisuje Honza a Jana hned dodává: „To je přesný, nevěřila bych tomu, ale jak je mi líp a skoro se nezastavím, vymizely mi skoro všechny další zdravotní problémy.”

A to by nebyl Honza, aby to nezaglosoval: „Za poslední tři měsíce jsem svou ženu skoro neviděl. Aspoň mám klid.” 🙂


Moc bychom toho nejspíš neušlápli nebýt partnerství s ČMSS a spolupráce s magazínem Reportér, kde příběh Chvojkových můžete pročítat přibližně jednou za čtvrt roku. Jsme hrdí na záštitu ministryně práce a sociálních věcí Jany Maláčové a ceníme si spolupráce s různými autoritami, odborníky a těmi, kteří chtějí být u toho. Děkujeme.

Co je nového se dozvíte hned zatepla na webu a sítích v deníku Chvojkových.

Sbírkový účet pro Terezku Chvojkovou je 000000-5634607309/0800

Foto: archiv Chvojkových



PTEJTE SE

Pole e-mail a jméno jsou nepovinná.

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.