Hana Potměšilová: manželka, matka, studnice informací o zaměstnávání osob se zdravotním postižením, jedna z Top žen veřejné sféry ankety Hospodářských novin v letech 2015 a 2016 a spoluzakladatelka zapsaného spolku Revenium. Kdo další stojí za vznikem spolku Revenium? Co má tento spolek za plány? A jak Hana Potměšilová vnímá roli neziskovek dnes?

Když Hanu Potměšilovou potkáte, působí příjemným, milým a vyrovnaným dojmem. Člověk se sám sebe ptá, jak by vypadal on při takovém množství aktivit, které Hana Potměšilová má. Ona je zvládá s noblesou. A s úsměvem na tváři.

Jak jste se dostala k práci v neziskovém sektoru?

Necelých dvacet let se věnuji systémovým změnám ve zdravotnictví, převážně v neurologických oborech a v posledních letech také v oborech onkologických. Představte si situaci, kdy člověku přijdou do života diagnózy, jako jsou roztroušená skleróza nebo třeba rakovina, a ten člověk se dostane do remise, jeho nemoc se “zastabilizuje”, ale stejně se o své nemoci bojí mluvit… Než aby otevřeně řekl, že má roztroušenou sklerózu, řekne raději, že minulý den přebral v hospodě, nebo, že ho bolí záda. Musí stále něco kamuflovat a skrývat. Tím pádem nemůže být v psychické pohodě a nemůže být účinná ani jeho léčba. Pro lidi je mnohokrát něco hrozného diagnózu jen pojmenovat. Proto jsem se rozhodla těmto pacientům pomoci.

Posléze jsem zjistila, že další velké téma pro pacienta je vedle smíření se s nemocí a tím, jak to sdělit svému okolí, také otázka, zda to říkat v zaměstnání. Snaha pomoci těmto lidem byla jedním z podnětů, který mě před mnoha lety přivedl do Nadačního fondu po podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením, jenž jsem v minulosti vedla. A také do Fóra dárců, ve kterém jsem členské nadační fondy zastupovala do změny občanského zákoníku. Všechny tyto moje zkušenosti a souhra řady nových podnětů mne přivedli k rozhodnutí založit spolu s dalšími nadšenci nový spolek

Tedy spolek Revenium. Mohla byste nastínit okolnosti jeho vzniku?

Zakladatelé Revenia jsou čtyři nadšenci z různých oborů: Petra Horáková, novinářka a vyznavačka společenské odpovědnosti, Petr Horký, sám zdravotně postižený, předseda Myjómi, družstva invalidů, Petr Vyhnánek, který se aktivně pohybuje v oboru školství, a já. My čtyři jsme loni na podzim dali hlavy dohromady a spoluzaložili Revenium. Chceme se zaměřit nejen na pozitivní lobbing a osvětu, ale také na vlastní výrobu v sociálním podniku a na další systémové změny. Nejen v oblastech zdravotní, sociální a školství, ale obecně u různých znevýhodněných skupin, které v naší společnosti potřebují pomocnou ruku. Když jsme začali o Reveniu uvažovat, přišel k nám také podnět spolupodílet se na vzniku školy. A hlavně vzít si na povel projekt obrovského zámku Hluboš, který budeme moci připravit od A až do Z podle toho, kam směřujeme – jako dobře fungující sociální podnik.

Což znamená?

To znamená vytvoření pracovních příležitostí pro lidi s postižením, vytvoření místa, kde si budou moci nejen lidé s postižením užívat volného času. Místa, kde budeme společně vyrábět potraviny a další produkty, které běžně nejsou dostupné. Tamní zámek byl místem, kde rád pobýval Tomáš Garrigue Masaryk. Právě díky jeho osobnosti se nám snad podaří přivést děti ze základních škol do prostředí zámku, kde uvidí, že kompletní servis kolem nich zajišťují lidé s postižením nebo jiným znevýhodněním. To by mohl být u dětí další posun ve vnímání. Protože naším cílem není zastupovat jen lidi s viditelným zdravotním postižením, což je sice dobrý marketingový tah, který však nemá nic společného s realitou. Většina diagnóz totiž není na první pohled viditelná.

Co všechno za projekty tedy Revenium chystá?

Projektů v rámci Revenia se chystá opravdu hodně. Nyní s kolegyní Zuzkou Nemčíkovou otevíráme psychologickou poradnu v Žatci. Před pár dny jsme spustili nový online magazín Inspirante.cz. Najdete v něm zprávy ze zdravotnictví, společnosti, zprávy týkající se společenské odpovědnosti a rozhovory se zajímavými lidmi, o zajímavých projektech. V redakci jsou převážně kolegové se zdravotním či jiným handicapem.

Druhou z aktivit bude naše výrobní činnost, představíme vlastní kolekci produktů ve spolupráci s designerskou dvojicí BOA design. Výrobu by mělo zajišťovat Myjómi, družstvo invalidů, sociální podniky, ale i my sami – Revenium je zaměstnavatelem osob se zdravotním postižením. Dalším projektem, který letos odstartujeme, ale reálně bude spuštěn až tak za pět let, je již zmíněný zámek Hluboš. Teď sedíme v plánech. Za čtyři, pět let bychom zámek rádi otevřeli veřejnosti a možná už letos v létě v areálu uděláme nějakou zajímavou událost, která přitáhne pozornost veřejnosti. Nahrnulo se na nás také mnoho organizací, které potřebují poradit. Je toho opravdu mnoho.

Jak vnímáte roli neziskovek dnes? Nedá se říct, že by prožívaly období všeobecného uznání…

Základem je, určit si, co jsou to vlastně neziskovky. Já tvrdím, že neziskovka má být takzvaně nezisková, ale schopná si na sebe nějakým způsobem vydělat. Z odborné činnosti, nebo z poskytování placených služeb. Neměla by žít jen z podpory státu a z darů. Pak nemá jasnou koncepci. Řada neziskovek je bohužel čistě závislá na systému. Žije výhradně z dotací. Nemá nic „svého“. Něco, na čem by mohla postavit dlouhodobé, byť částečné, samofinancování. Není nic neobvyklého, že skončí dotace, grant, projekt, a neziskovka buď úplně utlumí činnost, nebo zanikne. A následně vznikne nová, postavená na pravidlech aktuálních dotačních titulů. A to je špatně.

Myslíte si, že se obraz neziskovek ve veřejném prostoru může začít v dohledné době měnit k lepšímu?

Ano, vnímání neziskovek ve společnosti se už začíná měnit. Myslím, že jde o generační výměnu. Obměňují se lidé ve firmách, na úřadech, ale i ve školství. A generace narozená po roce 1985 vnímá téma neziskovek, dárcovství a dobrovolnictví úplně jinak než například moje generace. Když chodím přednášet na vysoké školy, tak většina studentů nechápe, proč se zakládají nové neziskovky, které mají někomu pomáhat. Oni pomoc druhému vnímají jako samozřejmost.

Vezměte si třeba takovou maličkost, jako je cesta z kolejí do hospody: všichni vědí, že mají spolužáka s dětskou mozkovou obrnou, tak automaticky přemýšlí, jestli do té hospody nevedou příliš příkré schody, nebo jestli tam není tma, když se jde na záchod. Berou to jako samozřejmost. Moje generace je tak trochu prokletá. Většina mých spolužáků si klepe na čelo, proč se tady zahazuji s nějakými neziskovkami. Naštěstí ale ti, kterým je úplně jedno, co se kolem nich děje, postupně z tohoto světa odcházejí. Někteří lidé stále mají potřebu hrát si na Supermany, kteří budou vždycky zdraví a všechno vždycky dokážou. Ale je načase si přiznat, že to není pravda.

Dobře, vnímání mladých lidí je jedna věc. Jakým způsobem však napomoct tomu, aby i starší ročníky chápaly neziskovky jinak, než jako pračku peněz?

Existují neziskovky, které opravdu pomáhají a zároveň potřebují jistou dotaci, například Česká krajina. Ta pomáhá navracet zvířata do přírody. Lidé to možná vnímají jako okrajové téma, ale pro naše okolí je to nutnost. Potom máme druhou skupinu neziskovek… Když mají peníze od donorů, je to skvělé. Když mají dobrovolníky, je to úžasné. Ale jak už jsem zmiňovala: neziskovky by si na sebe měly být schopny vydělat. A ten zisk posléze investovat do rozvoje svého tématu, svých zaměstnanců, osvěty, o kterou by se ostatně měla starat každá nezisková organizace.

Ale stát jejich vnímání také zrovna nepomáhá…

Ano. Pojmenování, ke kterým u nás došlo v novém občanském zákoníku, odpor veřejnost vůči neziskovému sektoru myslím ještě zvyšuje. Dle zákona jsou nyní zapsané spolky, ústavy, nadace či nadační fondy. Představte si, že se chcete věnovat pomoci třeba lidem s duševním onemocněním. Nechcete mít členy. A co vám zbývá? Nazvat se ústavem. Což není příliš šťastné. Změnou občanského zákoníku a pojmenováním některých neziskovek jsme se, myslím, vrátili někam do minulého století.

Kdybyste to měla srovnat se situací ve světě?

Tam jsou neziskovky pevnou součástí společnosti, byznysu a politiky. Hlavně u zemí, které fungují mimo tak zvaný bývalý východní blok, existuje obrovská výhoda. Neměly ten výpadek čtyřiceti let vlády komunistů, kteří jakoukoliv bohulibou aktivitu lidí potírali. Snad vyjma činnosti svazů rybářů, hasičů (v tu dobu požárníků), myslivců, akcí Z a podobných povinně nepovinných aktivit. U neziskovek v zemích západního bloku proběhl přirozenější vývoj. Jak se vyvíjela společnost, měnily se i ony.

Kdežto u nás v devadesátých letech vznikaly organizace poněkud živelně až chaoticky. Řada z nich byla cílená na projekty, jako byly privatizace, politická uskupení, odprodej státního majetku a jiné. A právě proto si neziskovky bohužel nesou punc toho neprůhledného partnera. A bohužel ty stovky organizací, které dnes zcela transparentně pracují a pomáhají, se stále musí obhajovat. S tím chceme jako Revenium také bojovat. Byť jsme spolek a nemusíme, chceme mít každý rok veřejnou výroční zprávu. Nemáme problém otevřít naše účetnictví komukoliv, nemáme co tajit. Chceme u veřejnosti měnit vnímání neziskového sektoru. Nejsou to černé díry! A většina z nich dělá velmi důležitou práci pro celou společnost!

 

foto: René Volfík – Fotorepo.cz


Hana Potměšilová:

  • zabývá se podporou zaměstnávání zdravotně postižených
  • věnuje se oblasti zdravotnické legislativy a bezplatnému poradenství
  • přednáší na vysokých školách
  • společně s Petrou Horákovou, Petrem Horkým a Petrem Vyhnánkem založili zapsaný spolek Revenium
  • jedna z Top žen veřejné sféry za roky 2015 a 2016

NAPSAT KOMENTÁŘ

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *